November 2010

Hříšník, co vinu zapírá

30. november 2010 at 19:26 | Suši |  Rozteklý rampouchy

Není vůbec vtipné, že před školou už není sníh. Je to brekuhodné, jelikož všechen sníh byl použit jako střelba. A já dostala ledovkou do kloubů. Šit.
Tak nějak jsem nepobrala, jak můžu mít z opravné čtvrtletky z matematiky za dvě, když to vůbec neumím, ale budiž. Chemie? Za tři. Jsem hloupá a všude píšu "emulze" nebo "sedimentace", protože nic jiného neznám. Tedy ještě krystalizace. Hudební výchovu jsem strávila u počítače, vyplňujíc dotazník, který se mě ptal, jestli jsou na mne hrdí učitelé. Řekla jsem že ne, protože k tomu nemají důvod [NO KDYŽ ČLOVĚK PROPADÁ Z FYZIKY.], a i kdyby nějaký našli, brzy bych jim ho vytkla. 
Na němčině mě Masopustová přistihla se sluchátkem v uchu. Je bystrá. Až moc. A mám zvláštní pocit že někomu dlužím sedm korun, ale nevím komu.
Psala jsem olympiádu z češtiny. Nejvtipnější byly tupé pohledy kolemsedících a Čvánin koňský úsměv.  

Můj pes pláče. Asi chce ven, ale ještě nejsem psychicky připravena na mráz.

Po škole jsem nevinně vyšla ven a málem mě sejmula koule. Stála jsem tam s Naty, Robertem, Karlem, Adélou a asi ještě někým, a celou dobu do nás z druhé strany pálili. Pak začal lítat led. Nakonec jsem došla na druhou stranu a byla nejmíň pětkrát povalena do sněhu a alespoň desetkrát zasažena sněhovou koulí. Jsem uražená na spoustu lidí, jenom si je moc dobře nepamatuju. S Adélou jsme pak jely k nám za psem a klouzaly se po igelitkách z kopce. Easy ji obtáhl zezadu, abych to řekla slušně. Smála jsem se.

Fejsbuk mi ničí dětství. Moc. Bolí mě z něj záda. A Zdeněk mi plivnou z prvního patra na čepici, když jsem šla před školu. Zítra ho zabiju.
Sbohem, telátka! 

Zima, sníh, koulovačka a učebnice biologie

29. november 2010 at 19:55 | Suši |  Rozteklý rampouchy
Chá, osoby a loupežníci!

Pravidlo zimy číslo jedna: nikdy nejezte žlutý sníh.
Pravidlo zimy číslo dvě: vždy dodržujte pravidlo číslo jedna.

Sněží. Sněží tak dlouho, že začínám mít strach, že nikdy sněžit nepřestane. Pomalu už nemůžu ani dojít k tramvaji a to je zatím začátek. Dneska ráno jsem měla v termo-hrnku horké kakao a všichni v tom přeplněném dopravním prostředku na mě závistivě koukali. NO KDYŽ ČLOVĚK VSTÁVÁ V 6:10 TAK SE NEMAJÍ ČEMU DIVIT. A došlo mi mlíko, takže zítra budu muset mít čaj a ne kakao. Děs.
Psala jsem podruhé čtvrtletní práci z matematiky a myslím že to snad bude lepší než ta předchozí pětka, kterou jsem nedostala, protože se za nás učitelka styděla. Na zeměpise jsem zpívala jakousi píseň o tom, že jsem smrtelník největší ze všech smrtelníků, a zpívala jsem ji tak dlouho, dokud jsem nebyla přesazena do druhé lavice. Pak Šrail vyhodil mé bývalé spolusedící za dveře a já na protest stále zpívala. Pak jsem se s ním pohádala a řekla, že dokud mě nepřesadí zpět, nepřestanu zpívat. Chvilku to vydržel, ale pak mě vrátil. Na tělesné výchově jsme hráli přehazku. To teprve bylo tóčo! Prohráli jsme, ale byli jsme lepší tým. Na slohu jsem přepisovali jakési věci na žlutý papír. Na biologii jsem hrozně řvala a šikanovala Veroniku. Vždycky jsem jí strčila do židle a on málem spadla a vždycky se pak a dostaly jsme výtlem. A pak ředitel řekl, že na nás kašle, že se budem učit z učebnic. No a o to nám taky šlo. Takže jsme na něj křičeli a on odešel a já řvala že je to kretén a tak dále. Hm?
Pítrová ráda říká "ty volky" místo "tyvole".
Po škole jsem vyšla ven a sejmula mě koule. Myslela jsem, že je zabiju. Celá škola se koulovala a řvala, nikudy se nedalo projít bez zásahu tou studenou věcí a bylo to prostě děsuplné. Nakonec mě Bářenka hodila do sněhu a to byl konec. Zasmála jsem se a šla.
Čekala jsem doma na Honzíka, bratra mého, a šli jsme ven. Pes běhal za dětma co bobovali a byl šťasten.
Mám ústní referát, protože jsem tvrdila, že umím všecko o drogách nazpaměť. Jsem ale šikula, no ne? Jistěže ano. Ale já to umím.

Mějte se krásně, telátka. 

Kde že svět, co líbal tváře.

28. november 2010 at 16:02 | Suši |  Invaze mandarinek
Napadl sníh. Znovu je tu ta má zimní nálada. Podívám se z okna, nostalgie mě zatahá za vlasy a donutí mě přemýšlet. Nad minulostí? Přítomností? Budoucností? Nad tím, co mi život přinesl, a co vzal. Asi nemá cenu předstírat, že nejsem zničená, no ne? Jistěže nemá.
Poslouchám Red a hrozně mě iritujou jejich dokonalé texty. No ale o tom jindy.
Nebudu vám vyprávět, jak jsem byla u babičky a rozbila na den elektřinu, ani jak jsem byla v pátek s Mými a pila jsem, ani jak jsem dnes byla v lese u kolejí s Andym a se psem.

Sníh mě ohromuje. Je to ta nejkrásnější hmatatelná věc na světě, je kouzelný. Miluju sníh. Miluju zimu. Miluju, když sedím v teple domova s čajem, svojí červenou košilí a pletenýma nadkolenkama a koukám se ven do té neskutečné zimy. Spousta vzpomínek, to v ní mám. To mám v zimě, která štípe do tváří a studí všude po těle. Volám na ni, ať mě vrátí, ale ona neslyší. Raději aby pokryla všechna místa svou nádhernou bílou přikrývkou. Vrátit mě nejspíš nechce.
Střípky mysli na talíři perníků. Musím začít péct, brzy tu budou Vánoce a poprvé za dva roky budu konečně doma a ne v cizině. Vánoční ozdoby, stromeček, sladká vůně cukroví a krásný pocit. Chci si to užít, chci myslet na to, že moje nohy chodí po špičkách, aby nezastrašily tu atmosféru.  

Nikdy se nevrátíme, viď. Zavři oči a nech mě zmizet jako králíka v klobouku. Nechci tady stát a prosit nebe o tvá slova. Půlku srdce mám na krku. Nevzpamatujme se ze života tak rychle, abychom zapomněli, prosím. 

[Ps: propadám z fyziky, dobrý ne?]

Talentovaný klobouk s králičím peřím

20. november 2010 at 21:42 | Suši |  Invaze mandarinek
Však víte.
Dávají Sněženky a machry po 25 letech a mě ten film opravdu už irituje. Ale o tom jindy.
Na nočním stolku je hrnek, ve kterém ještě ráno bylo příjemně teplé kakao, dál je tam hrnek čaje, dvě sklinky, prášky, papíry, knihy, kapesníky, penál, prstýnky, náramek a tak. Je tady všude bordel a zítra musím uklidit, protože se stěhuju na týden k babičce. Ta mi dnes pro změnu volala a vyprávěla mi, jak se s dědečkem pohádali a jak už nikdy nebude hlídat děti jeho dětí. Docela se těším na týden strávený v bytě velkém asi jako naše koupelna se třemi kočkami, veselou babičkou, nemluvícím dědou a psem. Ani nevím, jak se odtama dostanu do školy.
Dala bych si čokoládu. Dávají totiž reklamu na Kinder čokoládu, kde se oblejzá čokoláda s mlíkem. Fakt normální, ne? Já bych řekla že určitě. Děti si pak můžou myslet třeba že stůl umí mluvit.
Cítím se zvláštně. Volně. Jako by všechny moje problémy pryč. A taky snad jsou. Ale o tom taky jindy.

Chce se mi spát. Ta pí*a má novou vtipnou profilovku a my z ní hromadně umíráme smíchy. Noa  zítra jdu fotit.
Sbohem a sáček, osoby a loupežníci. 

Good morning, day

17. november 2010 at 19:31 | Suši |  Očima objektivu
Potěšení z kakaa, teplého rána a uvolněné nálady. 
Nic víc, nic míň.

Good morning, day
Na tuhle jsem extrémně pyšná.

Ne horší než rybky v roztrhaných šatech.

14. november 2010 at 15:44 | Suši |  Invaze mandarinek
Včerejšek. Dnešek. Afro párty. Vodnice. Horory. Ležení v kuchyni. Ale jinak bez komentáře.


Zvláštní momenty. Takové ty, kde sedíte v setmělém pokoji na posteli a hraje vám do toho It´s not a fashion statement, it´s a deathwish. Vzpomínky se ženou hlavou, tělo chce jen spát. Jsem unavená, chci si lehnout, ale nemůžu. Doma vládne napjatá nálada a má milovaná maminka chodí každých deset minut do pokoje a řve na mě. Což mi připomíná že jsem se spletla a u babičky budu bydlet až příští týden.
Chtěla jsem Mu napsat dopis. Ale pak jsem si řekla, že to neudělám. Na co taky. Ani nevím, co bych říkala. Jen ztráta času. A stejně by to nebral vážně, stejně by se nic nezměnilo. Tak nač se taky snažit, že.
Vlastně ani nevím, proč píšu článek. Nechtěla jsem, aby tady první visel ten z úterka, takže asi proto. Pouští se mě blogování. Snad jen na pár hodin.
Víte co? Kašlu na to. Jdu spát. Mějte se lépe než-li já, osoby mé drahé.

Jak že to mám nazvat? Totálně ujetá fekál konverzace?

9. november 2010 at 21:55 | Suši |  Rozteklý rampouchy
Na přání mého milého Honzíka mám napsat článek o naší skvělé konverzaci a o tom, že si zase ve velkém píšeme :D


Pamatuješ si, jak jsme spolu koukali na olympiádu a mě šla televize o čtyři sekundy dřív než tobě? "Spadni píčo!" - a ona opravdu spadla :D

Znovu se přesvědčit o tom, že můj milý Honzíček je tak skvělý jako býval.. To je věc! Dřív jsme si psali den co den, ve škole trávili přestávky většinou pohromadě ještě s Matesem a jakýmisi lidmi, a pak se to nějak zvrtlo, ale o tom jindy :D
Malé Řízče je nemocné a tak se vyžívá v tom, že má můj pes průjem. Neustále do mě valí cosi s hubnutím a tom, že pro jeho (mého psa :D) exkrementy je hoden pouze můj obličej, ne ten jeho, a další podobné chuje, u kterých padám smíchy :D  

On: a co doma děláš?
Já: poslouchám.
On: Easyho jak sere na podlahu?

Narážek na mé "ááá" jsem se dočkala docela brzo, takže si dovolím tvrdit, že nemocný není, protože má zase ty své skvělé řeči, VIĎ HONZÍKU :D A to, že by ho ukradli ve vlastním bytě, protože je na chodbě tma? To mě fakt porazilo už :D Tyč místo meče a poklop od koše jako štít, a může jít do boje. 

Dám vám radu. Nikdy na nikoho nemluvte anglicky, když vám odpovídá česky. Vznikají z toho pak velmi zvláštní věci :D 

On: naser si. Teda, Easy ti nasere :D
Já: do you want his shit in your face? no? so shut up XD

Zabíjejí mě skutečnosti se všemi těmi nemravnými stránkami a hovory o perverzních prasárnách, ale já prostě musím! :D Naprosto u toho umírám. A teď do mě valí že ten článek bude tak dlouhý, že jim kvůli tomu spadne server :D Jelikož nemám co říct a chci se dívat na kriminálku miami, opustím vás a zbytek večera si nechám nadávat: Terezo, je to hrozně krátký! :D

SBOHEM.


Nevěsta na pohřbu

6. november 2010 at 10:10 | Suši |  Rozteklý rampouchy

To, že jsem celý týden nebyla ve škole, ve mě budí velmi milý pocit. Zbavila jsem se testu z němčiny [který beztak budu v úterý dopisovat] a zeměpisu, nebo co to ještě mělo být.
Čas jsem trávila v posteli, dívajíc se na Myšlenky zločince a jakýsi ranní německý seriál o doktorech, který jsem se naučila za těch pár dní nenávidět, protože je stupidní. Snažila jsem se stáhnout si co nejvíc filmů, ale stahování, co mělo zabrat šest hodin, jsem vzdala. 
Místo toho jsem si udělala náramky a skoro přesvědčila svou matinku na pseuda. Konečně. Teď ještě aby mi vyšly známky. Taky jsem se s ní dohodla, že v polovině školáku budu dělat zkoušky na jinou školu, protože v týhle cvokárně s těma neskutečně idiotskýma lidma nevydržím. Buď půjdu pryč, nebo je tam všechny povraždím. 

Budu mít narozeniny. Sice nevím kolikátýho dneska je, takže ani nevím za jak dlouho, ale to nevadí.

Má milovaná maminečka si předělává ložnici a proto budu týden bydlet u babičky. To bude! Babiččin byt pro jednoho člověka, kde budou tři lidi, dvě kočky, jeden pes a pravděpodobně ještě jeden potkan.. Mám se na co těšit. Děda je z toho vydeprimovaný, babička se bojí že jí tam přitáhnu potkana a já? Já si tam nebudu moci nahlas pouštět hudbu! To mi bude asi dělat největší problém. A hlavně tedy netuším, kde budu spát, když je tam jen jedna postel. A pokud mě dají na gauč a pes mi celou noc bude skákat po zádech, tak se radši vrátím spát domů mezi ten bordel, co tady má být. 

RADŠI PŮJDU :D
Sbohem, osoby! 

V šatech, co tvůj manžel nenávidí

2. november 2010 at 22:05 | Suši |  Invaze mandarinek
Postrádání smyslů a spojování neznámých pocitů. Má ten přijít k tomu? 

Nedostáváme to, co si zasloužíme. Jiní nezaslouží to, co mají. Jiní nezaslouží to, co chtějí. My nezasloužíme to, co se nám musí dít. My nezasloužíme to, co nám ničí život. A přestože si většina lidí myslí, že jim něco zničí život.. Mýlí se. Protože život je nádherný. Nádherný i pro lidi co lžou, aby vymysleli bolestné věci, které je údajně ničí. Avšak my, co žijeme bolestí z hroucení reality, děláme, jako by se nic nedělo a vše probíhalo tak jak má. Aspoň na venek.

Vybledlá tvář, popraskané rty a v rukou jen pár dopisů. Myšlenka co se zastavila v tichu a pootevřená ústa. Srdce směřující do hlubin temnot a přesto žádná slza. Už nejsou, necítí se potřebné. Není třeba již plakat, protože se nic nenapraví. Není to smíření, ale přijmutí.

Jak lidé přemýšlí nad tou bledou tváří?

Zabil bys mě ve spánku? Těšil by ses z mé krve? Cigareta v ústech a kouř co se line tmou a proráží ke hvězdám. Zvednutá pěst a prst v jejich obličeji na znamení, že vyhrávám já. Že jsem je pokořila. Že jsem lepší než všichni oni dohromady. Ať dál kradou cizí životy, ale ten můj střežím. Zbyla z něj malá trocha. Drží se na nitkách hudby, mé milované lásky, mého skvělého kamaráda a umění. Ale pak je tam velké lano. Lano nenávisti co mi říká že nesmím skončit dokud se nepomstím. A to je silné. Silný chtíč odplaty.

Následujte mě do hrobu, osoby!

[jsem nemocná, hurá! Aspoň nechodím do školy] 

Jak svět přišel o smysl

1. november 2010 at 19:26 | Suši |  Invaze mandarinek
Snad moje srdce mluvilo za všechno. Snad můj upřímný smích dal najevo, jak jsem šťastná. Snad víš, jak tě miluji.

Dvojče a Ziky