December 2010

We're planning, God's laughing

30. december 2010 at 20:10 | Suši |  Invaze mandarinek
red
Je čtvrtek.
Michie mi vrátila aspoň menší chuť do psaní, ale ta skoro vyprchala při chuti absinthu na jazyku, takže jsem zase skoro tam, kde včera.
Zítra je Silvestr, moje plány padají a tak se buď k někomu přiseru, nebo budu hnít doma. Přikládám se k tý druhý možnosti, protože priváty ve třech jsou na hovno a na velký akce se mi nechce, jelikož je tam většina lidí, na který bych se nejraději poblila. A tak.

Poslouchám Drop dead gorgeous a přemýšlím. Co bude, co je. Nemám špatnou náladu, to ne, ale je mi zvláštně. Řekla jsem Densovi.. budeme spolu svobodní.. a nevím, co to vlastně znamená. Protože svoboda je omezená, není věčná. Nezdá se to, občas ani na lidech svobodných jako nebe se to nezdá. Ale svoboda končí. Jednou, v určitém čase života. Jsou nutný prachy, práce. Přijde smrt, ne naše, našich blízkých. Naše svoboda? Vlasy hrající do všech možnejch barev, piercingy úplně všude, poroztahovaný uši, srdceryvný úsměvy, chlast, cigára. Jen ne drogy, ne. Naše svoboda taky skončí. Nemusí, vím že nemusí. Když nebudeme chtít, nikdy neskončí. Ale v tom případě skončíme dřív než ona. V něčem, co ani neni hrob. Odnese nás voda, pohřbí nás hlína. Tohle nebude svoboda, ale bída. Svoboda není pojem, není to jako Elektřina, která se dá vysvětlit. Svoboda končí když člověk chce. A když zapomene ukončit svobodu, svoboda ukončí jeho. Jako když zmáčkne čudlík na jeho zátylku a člověk umře. Jen tak. A lidi pak budou štěbetat o tom, jakej byl pobuda a strašidlo. A on člověk třeba ani nebyl. Byl hodnej, jen nepochopenej. Propíchanej, jinak oblíkanej, namalovanej.. Měl prostě jinej život. Chtěl bejt sám sebou, chtěl všechno. Nechtěl zažívat svobodu, chtěl bejt svobodnej. A lidi to nechápou a kroutí hlavou nad tim mrtvym kterej jen tak leží. Nikoho nezajímá, že měl pocity. Že chápal, že jednou svobodu musí ukončit. Ale zapomněl. Ve víru vášně zapomněl. Zapomněl začít žít tak, jako žije každej z lidí. Ne lidí jako já. Spíš lidí jako je moje máma. Každej jednou bude muset žít podobně, pokud nechce skončit jako ten chlap s vypínačem na zátylku. A náhody pro nás neexistujou, pro něj taky nebyly. Nejsou. Nic není náhoda, všechno se mělo stát. Udělal jsi něco, čekej reakci. A nejspíš ne kladnou. Protože lidi namejí rádi pozitivní věci, naschvál hledají to zlý, rádi si stěžujou. A pak? Taky je jednou někdo vypne. Blik. Je to jako nějaká stolní hra. Kámo, zapomněl jsi táhnout, figurka furt stojí an jednom místě. Vypadáváš. A to je všechno. O nic víc v tý hře nejde. A v životě taky ne. Jen si vzpomenout, kdy musí svoboda přestat. Svoboda. Svoboda v pití, svoboda v hulení. Svoboda ve všem. Protože kdyby byl každý svobodný navždycky.. už by nikdo nežil. Všechny vypínače by zely opuštěností. Dlouho by ležela naše těla. A pak by je možná ta voda odnesla. A možná ne. 

Čůs pacholci.

You'll be the anchor that keeps my feet on the ground, I'll be the wings that keep your heart in the clouds

29. december 2010 at 15:42 | Suši |  Invaze mandarinek
...a tyhle sirény zpívají tvé písně.

Je středa.
Venku je neskutečná zima, zataženo a pochmurně. Přemluvila jsem maminku, aby si koupila Pink elefentky a ona má z růžových cigaret druhý Vánoce. A já taky.
Odjela Drahá. Nevím co si mám o těch dvou dnech myslet. Asi že chci být nezadaná.
Irituje mě, že jsem přestala přidávat fotky do rubriky "očima objektivu". Jsou jich totiž stovky a nechce se mi je tam dávat jednu řadu po druhý. 
Zkusí-li mi někdo vyvrátit fakt, že Andy Sixx je k sežrání, zabiju ho. Pokud to bude hezký člověk, případně ho znásilním. 
Už aby byla škola. Sice mě to tam bude iritovat, ale aspoň nebudu jako chuj sedět doma a čučet do blba. Což mi připomíná, že brzo bude pololetí a já mám ošklivé známky. Nejenže to nevytáhnu do konce roku, tudíž se s piercingem můžu rovnou rozloučit, ale navíc mi hoří u prdele kvůli přijímačkám příští rok. A já inteligentní nejsem, jen občas. A to hlavně ve věcech, co se školou zcela nesouvisí.

Děsí mě jedna věc. A to ta, že mě nebaví psát. Hrozně moc mě to nebaví. Píšu z povinnosti, píšu abych měla co dělat. Ne proto, že bych chtěla, ne proto, že bych měla o čem psát. Nemám. A když náhodou mám o čem psát, vykašlu se na to, protože jsem líná. Tak má tohle cenu? Asi ne. Uvidím.

Žijte šťastně a nevdávejte se hned jak se zamilujete, nebo skončíte jako já. Btw, potkala jsem v čajce tu slečnu. Už se na mě neusmívala. 

Time to leave

24. december 2010 at 21:41 | Suši |  Invaze mandarinek
fuck you
Vánoce, Vánoce. Kdo má v hlavě něco jinýho než tenhle debilní křesťanskej svátek? A pak si říkate ateisti.
Na Vánoce jezdí po silnicích tupci. Tlustí tupci co vystupují z aut a nadávají. Tlustí tupci ve svetru se sobem, co vystupují z aut, nadávají, a neumí řídit. Tlustí tupci, co jezdí uprostřed dvou pruhů a rvou se tramvaji do cesty. Ti, kteří se nakonec diví, že se jich jiné auto dotkne. Ti, kteří pak volají policii, která je pošle do prdele. Aneb jaká byla cesta na hřbitov autem.
   Zítra jedu do Krkonoš, hrát si na veselou, na šťastnou z prázdnin, Vánoc, dárků, štěstí. Hrát si na idiota. Jsem naštvaná, protože na Vánoce se všichni přetvařují. A všichni se přetvařují i bez Vánoce. A já mám psí chlupy v klávesnici.
Nebudu ale říkat, že nejsem nadšena z dárků. Co mě potěšilo bylo, že si na mě vzpomněl i bratránek, co je v americe, a přivezl mi náušnice ve tvaru šesti a půl centimetrových chilli papriček. Zamilovala jsem se do nich ♥ 
Co mě potěšilo bylo, že si maminka vzpomněla na to, že moje empétroska nefachá a darovala mi iPod. Má věčná touha. Má věčná zelená touha. Jediné co mě zklamalo bylo to, že to němělo tu točící věc, jelikož je to takové to nové co se ani nevypíná. Vtipný, viďte? Chvilku mi trvalo, než mi to finálně dobliklo. 
Všici zmrdi se mě ptajou, co jsem dostala. Ta otázka je děsná. Nenávidím Vánoce, ačkoli je mám ráda. Ale jen v rodinném okruhu, ti totiž nemají tak debilní otázky, víme? Víme.
V pondělí přijede Ziky, těším se na ní. Ačkoli to tak nevypadá. Dělá to jen ta věc.
Devětadvacátého odjíždím chlastat s bandou. Bude to tóčo jak svině. Však víte. Snad zase všici neskončíme se žalem ve sklince a nebudeme si vylejvat srdce, jako to bejvalo. Dlouho jsme totiž nikde nebyli. Spolu ne.
Chňa chňa chňa. Takhle vám to řeknu.
Čau. 

Opovažte se někdo říct, že ta létající věc v kině byly hvězdy a ne rýže a zabiju vás. Vím snad co jím.

22. december 2010 at 13:34 | Suši |  Invaze mandarinek
To se zase jednou něco děje. 
Jared Jaro [XDD] se nedostal na Marz a já se ho dneska skoro dotýkala. Marzu. Byli jsme totiž se školou v kině. Aneb celý druhý stupeň se narval do Flóry a smál se. Že Kája dala sraz už v osm [oficiál byl v půl], to jsem ještě ustála. Ale že na něj přišla půlka třídy? :D To mě rozsekalo. Seděli jsme u mekáče v těch dětskejch židličkách, nafukovali kondomy, házeli je do nižších pater a pak pro ně běhali [tedy.. Diana pro ně běhala] a tak dále. Pak na nás měly učitelky kecy, jen naše třídní se mile usmívala a v jejích očích žhnuly plamínky té zloby, jak by nás nejradši vykostila. 
V kině jsme byli dohnáni do poslední řady, kde nám nechtěli zhasnout růžové světlo. Zdeněk si přinesl z domova popcorn, takže pohodička. Byli jsme na jakési věci o vesmírném teleskopu a musím vám říct, že chcu taky lítat do vesmíru. A ještě že když jsme v dé tři [pochopí jen lidi ze třídy ;D] prolítali vesmírem, jedla jsem rejži. Lítala mi přímo do pusy! A všici tvrdili, že to byly hvězdy, ale nebyly. Prostě ne. A na konci jsme dělali takové to rukama.
Svítím.
A ta žena na nás křičela, že jsme jí neodevzdali dé tři brýle.
Rozchod byl velmi pěkný, seděli jsme u mekáče a jedli Andymu hranolky. Horší to bylo, když jsem si hranolky koupila já, to už se mi to tak hezký nezdálo, ale co už. Jsem přeci štědrá. [TO JSME SE ALE ZASMÁLI]
Sedím doma, dělám si pizzu, jsem spokojená, hrajou mi tu ti fajnový hardcorový cápkové a čekám, až přijede Verča, jelikož budeme dělat nemravné věci. A ona dneska před učitelkou začala mluvit o našich chlastačkách, to jsem se smála. Ale třídní moc ne :D Avšak ona se jistě smála uvnitř. Protože když jste na hřbitově a tvrdíte, že jste na flóře a ona za váma pak jde a vy utíkáte na flóru, je to docela pěknej zážitek. Joa Čerstvé ovoce bez R, který tam pak museli dopsal.
Chňa chňa chňa. Jen chci abyste věděli, že se mám krásně. A nechce se mi psát usměvavýho smajlíka, tak si ho představte. 
Veselé vánoce, já přijdu. 

They say that love is forever. Your forever is all that I need.

19. december 2010 at 15:26 | Suši |  Invaze mandarinek
by winter-ame.deviantart.com
 Proč lidé neznají hranice?

Dostala jsem předběžný dárek od maminčina přítele a jsem z něj neskutečně nadšena. Sbírka básní François Villona, pak Francouzská poezie nové doby a naprosto nádherný svícen s matkou a dítětem, vyřezávanými ze dřeva. Jsem mile potěšena, protože konečně budu mít co pořádného číst a nebude se mi to rozpadat v rukou, jako Navzdory básník zpívá, což bych ale měla dočíst nejdřív, protože právě o Villonovi to je. 

Venku je zima a konečně to vypadá, že ani psovi se nikam nechce. Kocour je v jednom kuse zalezlej pod dekou a vychází jenom když ho někdo omylem zasedne. Domov je pochmurně nenazdobený, stromeček se tyčí na balkóně a nikdo nemá náladu zdobit ho. Nikdo hlavně není zvyklý na Vánoce. Poslední dva roky byly Vánoce tráveny vždycky v teplých krajích a tam se o jakýkoli strom nikdo nezajímal. Jediné o co byl společně se stromem zájem byl stín. Cukroví už taky pomalu mizí, jelikož já musím nabrat kila, abych neskončila v nemocnici. No však známe mě a moje krásné kosti, tož. Celkově je mi docela divně, doma je pusto, venku kosa, ve škole hádky a posobě se plazící páry pozvraceníhodných lidí a tak dále. Začíná se mi zdát, že propadám ze tří předmětů a nejsem si tak zcela jistá, jestli to do pololetí napravím. Ani se mi nechce. Jediná věc na kterou mám náladu je hudba, kreslení a knihy. A ještě cukroví, ale to se moc nepočítá, protože to bych jedla i kdybych tu náladu měla.
Přestala jsem roztahovat levé ucho, jelikož neskutečně hnisá. A je v něm jakási nechutná věc a já nevím co to je a nejde to dát pryč. Takže vám to přeložím: mám neskutečnou schízu že ohluchnu, protože mám nějakou hnijící věc v uchu.
Začínám mít smysl pro pořádek. Sama od sebe uklízím, vytírám a podobně. Zima mi asi opravdu leze na mozek, a to víc než dost. Možná je to proto, že všichni hrozně lžou a já se snažím nemyslet na to. A rozčilovat se u upatlaných věcí a bordelu na stole mi v tom slušně vypomáhá.

Lidi zapínají kabáty a otevírají srdce, nastal čas vyplakávání se a hádek, a já jsem tomu příkladem. Lidi se nesmí vzdávat jen proto, že mají rádi trpkost svého života a to, že jsou odlišní. Lidi mají bojovat pro to, aby byli odlišní, i když je ostatní budou brát na stejné úrovni. Protože není nic pěkného na tom být sám proti všem. A ještě když se vyžíváme v krvi. Tak toho všichni nechme. A ten, kdo mi sežene borovou vodu bude můj nejlepší kamarád. Dochází mi. Koukněte se pod polštář.

I'd hate to be you when people find out what this song is about.

18. december 2010 at 17:25 | Suši |  Invaze mandarinek
Zde váš Jimmy Braineater.

Zdravím vás, osoby! Omluvte mě, kdybych psala blbosti, ale bolí mě ucho. To je totiž tak, když člověk rve do ucha jeden roztahovák za druhým.
Blíží se Vánoce a blog tečka cé zet toho moc využívá. Začíná mě to tady neskutečně iritovat, mění se to v komerční záležitost a je to prostě hloupé. Ani vlastně nevím proč vám píšu, asi jen z povinnosti, jelikož jsem vám týden nenapsala a cítím se provinile. Ale na druhou stranu jsem na vás velmi uražená, protože jediný člověk, co to tady ještě má sílu číst, je kdo? No kdo? Má milá Michie! Chá. 

Dnes přijedou mé milované sestřenky. Ono se sice moc nezdá, že bych byla nadšená, ale to jen proto, že nechci kazit článek smajlíky. Neuvěřitelně se na ně těším, hlavně z důvodu, že maminka nebude doma a tak to tady zbouráme. Dlouho jsme se neviděly, takže toho zase bude spousta na prokecání, celá noc bude hnedka pryč a ony mi stejně zase odjedou na tu proklatě skvělou Moravu. Nu co, však já je potom taky pojedu navštívit.
Asi bych vám mohla ještě povědět něco hezkého, třeba že mě irituje pí. uč. Čvančarová, protože mi ztratila moje umění a ještě dělá že to není její chyba. Nebo že brzy propadnu z němčiny a matematiky, a nebo taky že pan učitel Kopecký mě asi nemá rád. A že jsem byla v televizi. Teda byla tam jenom moje hlava, ale to se počítá. No a tak dále. Mám hlad. A nebavíme mě psát.
Loučím se.


Jimmy ♥ 


Zima ani nezačala a sníh už roztává.

12. december 2010 at 13:52 | Suši |  Invaze mandarinek
Je neděle.
Ve čtvrtek jsem se vrátila z Německa a nic vám nebudu vyprávět, ačkoli to byla legrace. Jen vám povím, že tady jsou fotky [plus asi tři videa] a přihlašovací jméno je Lupáčovka a heslo 7413. Tak se pokochjte.
Vydupala jsem si tři maminčiny orchideje a tak se zde o ně starám. Miluju kytky, přestože se mnou nehovoří, ale jsou naprosto krásné a dělá mi obrovskou radost pečovat o ně. 
Jsem zklamaná z obrovské spousty lidí, ale to nebudeme přeci rozebírat, když zrovna moje maminka cosi huláká z kuchyně. Děláme totiž nepečené cukroví. Je to opravdu vtipné, naše vosí hnízda jsou spíš hromady hnusu v podobně rozleptané perníkové chaloupky. 
Hrozně mě irituje sníh, dá-li se ten humus ještě tak nazvat. Je totiž jakýsi průhledný, ošklivý a plný exkrementů. Docela mě zabíjí to, jak musím chodit po trávě, abych se na chodníku nerozsekala díky ledu, a každý krok potkám hnědou hromadu. Nevím jestli se mám smát nebo jestli mám brečet.
Šla jsem si totiž dnes pro barvu na vlasy a brala jsem s sebou psa. Nejen že když jsem šla zpátky tak jsem se složila na ledě, ale navíc jsem přistála takovou rychlostí, že mi hlava prolítla prdelí [z Bleach, přeci]. Takže potlesk. 
Hrozně mě baví dívat se z okna na chodník a pozorovat lidi jak padají na ledě. Vím, že je to ošklivý, ale utěšuju se tím, že ostatní přesně to samé dělají když jdu po tom chodníku já.
Musím vám oznámit, že mám Prémijum membršip na Devijantártu. Sice to zatím moc nechápu, ale říkám to každýmu, jelikož to pro mě je neskutečný zážitek.

Opouštím vás i se svým zářivě oranžovým lakem na nehty. Sbohem! 

I've seen love die, way too many times, when it deserved to be alive.

7. december 2010 at 18:32 | Suši |  Invaze mandarinek

Je úterý.
Dostala jsem pětku z matiky a vůbec si s tím nedělám hlavu. Zítra totiž jedu do Německa s partou nejlepších lidí vůbec. Snažím se nezapomenout nic doma, ačkoli jsem již od začátku smířena s tím, že se mi to nepovede. Znám se, totiž. A jako každoročně, když někam jedeme a má maminka mi koupí takové ty dobré salámky v té věci [vždycky kupuje dvoje], sním první balení den před odjezdem. A můžu se pochlubit, že i dnes se mi povedlo tuto tradici dodržet.

Budu vám citovat z knihy Navzdory básník zpívá.

"Znám vše, ač nic bych neznal radši,
znám chlapy mdlé i ruměné,
znám Smrt, jež všechny pod zem vtlačí,
znám cokoli, jen sebe ne." 

Tak tedy. Jím hrozně moc mandarinek. Ach ta invaze.. Víte, dneska jsem zažila krásný pocit. Pocit, když nejlepší přítelkyně ztrácí slzy pro krásnou věc, co jste pro ni udělali. Aneb "skládejme nejlepším přátelům písně". Tak tak.
Ráda bych vám řekla ještě nějaké krásné věci, ale asi už není co. Jsem zklamaná, smutná, veselá, skvěle naladěná, strádající. Avšak přesto mám hlavu vzhůru, beru vše líp než to je a.. jím mandarinky. Zkuste to někdy na smutek, protože pak se to promění v běsnění. Nenávidím ty pecičky.
Mějte se skvěle a držte mi palce ať s námi autobus nenabourá. Miluji vás! 



Do you have a time to listen to me?

5. december 2010 at 18:52 | Suši |  Invaze mandarinek

Dám vám ctěnou radu do života. Nikdy nedělejte anděla v šatech až na zem. Přerazíte se.
Mám divný pocit ze zítřka. Půjdu do školy, bůhvíco se tam bude dít, druhou hodinu odejdu do muzea a bůhví co se bude dít tam. Nechce se mi nikam, ale na druhou stranu se mi tam chce přímo neskutečně. Ulít se ze školy [jenom mě trochu štve, že nebude tělák, protože v posledních dvou týdnech jsem se do něj zamilovala - hrajeme totiž přehazovanou], užít si srandu s kamarády, chodit ve sněhu po městě, štvát učitele, křičet v tramvaji a tak. Ale pak pár nevýhod. Nenávidím muzea, exkurze a všechno kde se CHODÍ a POSLOUCHÁ. Jdou s námi skoro všechny ostatní třídy z druhého stupně a některé lidi opravdu vidět nepotřebuji. No a tak.
Ve středu jedu do Německa. Je to prostě každoroční tradice, někdo si třeba pamatuje na Pasov, Berlín a tak. Takže letos se jede do Řezna. Sedím se Zdeňkem, na pokoji jsem s Kájou, Bářenou, Lenkou a pokud vím tak to je všechno. Bude to pořádný tóčo. Miluju výlety do Německa, ačkoli letos to bude horší, když už u nás není Šusta a spol. No, ale my to nějak vykompenzujeme.
Připomíná mi to, že jsem dnes byla anděl. Asi se přebarvím na blonďato, ta paruka mi slušela. Ne, vy víte, že budu oranžovovlasá.
Chtěla bych si číst Navzdory básník zpívá, ale jsem trochu líná. Složila jsem Káje tu písničku a je dobrá. Takže tak.
Jdu.
Sbohem, telátka, osoby a loupežníci. 

Světla na řasách

3. december 2010 at 20:31 | Suši |  Invaze mandarinek
Je pátek.
Na stole mi leží kniha Navzdory básník zpívá, peněženka na šetření peněz, barvy na plátno [vyplácala jsem bílou na Ditu von Teese.. Musím si koupit nové.], papíry, hrnky a spousty dalších a dalších věcí. Dostala jsem jedničku z fyziky a mám barevný bačkůrky [aneb Bačkůrky barevný]. Cítím se zvláštně, naprosto zvláštně. S Vendulinkou jsem si hezky popovídala, s Karlem jsem si užila pěkné odpoledne a teď se psychicky připravuji na zítřejší nákupy a pečení s maminkou. 

Je hrozně moc sněhu. Ne že bych sníh nezbožňovala, ale ta zima mi trochu leze na nervy. A s myšlenkou na to, že za hodinu budu muset zase jít mrznou ven, jsem čím dál tím mrzutější. Jsem tedy mrzutá tak či tak, ale to nikomu nevadí, žejo.
Chci spát. Ráno chci mít uklizenej pokoj, uvařený kakao, koblihu na talířku, krásnou náladu a tak dále. A jenom vím, že se ráno probudím, zanadávám si, půjdu se psem, lehnu si, neusnu, zanadávám si znovu, napiju se ledovýho mlíka a půjdu naštvaně brblat "dnešek je na hovno". Ačkoli se docela těším, stejně to tak zítra dopadne a jsem s tím zcela smířena.
Kdyby mi nezavolala Lenka a nevyprávěla mi, jak byla s Andym nakupovat, asi bych se večer vůbec nezasmála, ale po "Lenko, vezmeš si mě?" - "Proč?!" jsem opravdu musela. Nebudu vám to radši vyprávět, VIĎ ANDY.
Asi vás opustím. Poslouchám Antic cafe a přemýšlím nad barvou. Asi půjdu do svítivě oranžový. A nechám se ostříhat, konečně. Ať jde ze mě minulost pryč. No ne? Jistě [pro ty co znají: takové to Dopši "jistěěě"]!

Sbohem, telátka, loupežníci a osoby.