January 2011

‎"Hlavně vyberte chatu kde je lednice, ať si máme kam dávat pivo" ♥

29. january 2011 at 13:27 | Suši |  Invaze mandarinek
guitar
Není čas dělit se o něco lepšího. Není totiž nic lepšího.


V předešlých dílech jste viděli: nenávidím školu.
Povím vám.. nikdy nevěřte tomu, že se učitelé slitují, abyste měli lepší průměr. Jen díky debilnímu Šrailovi si nemůžu píchnout labret. Jsem naštvaná.
Včera jsem ukecala maminku, že nemusím na fyziku, abych nedostala pětku. Poslední hodinu jsem s Ká odcházela a tak jsem ve škole trávila jen 4 hodiny, z čehož byl nejlepší tělocvik, kde jsme trénovali na volejbal a já, s Dianou ve dvojici, jsem při každém dotknutí se míče, ne-li pouhém spatření ho, řvala jako tur a nebo dělala "tralala" a hrozně se smála. S Dianou jsme si řekly, že jsme asi nejlepší, protože k nám nešli učitelé a nic nám neukazovali. Až teď mi došlo, že to bude ais proto, že se báli, že je tím míčem trefíme.
Zpět. Jeli jsme se včera podívat na tři chaty [chatrče]. My s Ká máme jasno. A všichni taky. Jen matka ne. Ale to půjde. Už jí došlo, že tam většinou budeme jezdit bez ní a hlavně s polovinou třídy. Mates při slově "chata" automaticky prohlásil "hlavně vyberte chatu kde je lednice, ať si máme kam dávat pivo", což se mi velice zalíbilo. Až na fakt, že jsem udělala ze sebe i z makléřky debila tím, že jsem zahlásala "pani zabila", tak to bylo pohodový. S Ká jsme už založily chatovou kroniku, ačkoli chatu nemáme ani koupenou. Nevadí.
V úterý jdu ke kadeřnici. Držte mi fakáče, ať ze mě neudělá plešatce. Znám se totiž. Ale ne ji.
Šestnáctého jedeme na hory. Jsem uražená, protože mě Špáča nepozvala na školní lyžák, ale já to budu mít lepší. Jedu na hory do milého hotelu s bazénem, saunama, párou, jídlem a fajn lidma - A NELYŽUJU. Chá! Celej den se budu válet na pokoji, budu na netu, budu fotit, prostě áááá. Mé vysněné trávení rodinné dovolené. Asi tam napíšu knihu, až se budu nudit. Bude se jmenovat "nenávidím sport" :D
Dnešní chata se mi nelíbí. A piju čaj s citrónem. V pondělí jdu zapíjet vysvědčení. Lalalala.  

Odteď šetřim svůj oranžovej lak na nehty pouze pro zvláštní příležitosti.

23. january 2011 at 21:18 | Suši |  Invaze mandarinek
st
Co na tom, že hvězdy na našem nebi nesvítěj. Co na tom, že kapky na našem parapetu nejsou kapky deště, ale jenom zbytky vody z přelitejch květináčů sousedky, co bydlí o patro vejš. Co na tom, že se těšíme ze vzpomínek. Co na tom ♥

Když se člověk konečně odhodlá změnit si profilovku po osmi dnech, co tam dal novou.... je borec. Jsem skvělá, nemusíte mi to říkat. 
V pátek se jedu podívat na tři chatrče a v sobotu na čtvrtou. Máma mé věty vzala vážně [např. "mami, nekoupíme si nějakou chatu?"] stejně tak, jako jsem vzala vážně učení se polsky. Kdybych měla dobrou výslovnost, jsem schopna vám odříkat pár slušných vět co maj hlavu a patu, ale jelikož jsem ráda že vím jak se vyslovuje slovo "dziękuję" i s divným přízvukem, nemůžu toho zatím chtít moc. Je to jedno z mála slov, co opravdu umím říct. A je mi docela na nic. Každopádně umím nazpaměť dvě souvětí a pár vět, co mám napsaných na deskách, což znamená v překladu že vím jak se to píše a jemně tuším jak se to vyslovuje. Napadla mě dnes ráno jedna věc. Napíšu si nějaké slovo do gůgl překladače a dám poslech. Nemělo by to chybu, kdyby ta žena tak nemumlala. Koho tohle zajímá.
Jelikož jsem psychopat a nemůžu se dočkat až zase jednou budu k nepoznání, rozhodla jsem se to uspěchat. Už tři dny se přemlouvám k tomu ostříhat si vlasy svýma skvělýma nůžkama, a když jsem se dneska večer přemohla, matka mě vyfakovala, že mě objedná ke nadeřnici. Naposled mě tam hodlala poslat před půl rokem. Doteď jí nezavolala. Těším se, až budu mít krátký vlasy a všichni mi budou nadávat. A až budu mít křiklavě červený vlasy a všechny z toho bude bolet hlava. Jsem podlá jak psí hovno.
Zítra je škola a sice se tam netěším, ale nemůžu se dočkat až vypadnu z baráku. Jo, fajn, dojdu třikrát denně se psem a co dál? Dřepim u počítače a celej den mi běhá hlavou jenom jestli si tu profilovku změnit mám nebo ne [lol]. 
Občas mám fakt pocit, že jsem dylina. Pak se na sebe podívám a směju se tý myšlence.  
Ať vládne krutá zima, já jí mrdám a běžim do KALIFORNIE.  

Nekopej do kamenů, co když je pod nimi svět?

21. january 2011 at 19:32 | Suši |  Rozteklý rampouchy
ta modrovlasá

Krásnej pátek. 
Miluju tu písničku, žene mi do koutků úsměv. A chystám se vám přes víkend nenapsat, takže.. to nedodržím, protože se budu nudit, ale což.
Ve škole nás dneska bylo osm. Z jednadvaceti. To byl nejpohodovější den školy, co jsem kdy zažila! Ještě k tomu tam byli samý skvělý lidi, jako třeba Mates a Dopša. Celej den sme zevlili s učitelama a spikávali se na ostatní třídy. Na chemii jsme se s třídní domluvili, že pokud bude příští hodinu Adéla na fb, pošleme jí lísteček a ona ju zjebá. A povedlo se. Vlastně jsme se celej dnešek jenom přesouvali ze třídy do třídy a všude dělali jedno a to samý. Na fyzice jsme se koukali na nějakej film, na češtině nebatovali o školství a nechutnostech, matika a chemie byl diskuzní kroužek s třídní, tělák jsme proseděli se Špáčou na lavičkách a výtvarku jsme měli volnou, navíc tam Zdeněk Čváně poflusal obrázky. Nejdřív omylem, pak naschvál. Zkuste se někdy zaklonit, flusnout a čekat, kam to dopadne. Dva kemry na obrazech jsou fakt vtipný.
Po škole jsem se vydala se Svými na Kříž, tentokrát bez piva. Bylo to divný. Ne jako ty tři předešlý dny. Všichni jsou divní, mnou končeje. A začínaje.. nevím kým.
Přestože dnešek se zvedl naprosto dokonale, večerní nálada mě neminula. Prostě pátky. Pátky, když jsem doma. Kdybych někde byla, budu v pohodě, jak jinak. Ale sedět doma mi očividně neprospívá. Aspoň jsem si pěkně popovídala s maminkou. Krásné zakončení dne bude nechutná zima, aneb procházka se psem. Tož co nadělám že.

Nedívej se tak na mě, stejně skončíme na střeše s kytarama. 

Chceš všechno a nemáš nic. Zamysli si nad sezením na střeše ve větru a nech si narůst křídla.

20. january 2011 at 19:16 | Suši |  Invaze mandarinek
life
Jak to stíháme? Učení, umění, kalby..? Dík že se ptáš, kámo, jen to nevím ♥

Je čtvrtek. Miluju svojí angličtinářku.
Tři dny v kuse v lihu. Každej den znova a znova do školy, ale hlavně v lihu. Celý odpoledne trávit na Kříži a pít. Proč to dělám, sakra? Topim se v žalu nebo co? A mám vlastně vůbec proč strádat? Tyvole.
Nevim proč, ale každý ráno se mě zeptaj "jdeš na pivo?" a já automaticky říkám ano. A zbytek dne sedim na lavičce a směju se. Pak taky musím někdy domů, na aťas a tak. Ale koho to zajímá. Všechno stihnu. Zdá se mi, jako by můj den měl mnohem víc hodin než 24, protože vždycky stihnu všechno co stihnout chci. Moje známky taky nejsou tak zlý, jak jsem myslela že budou, takže na čtvrt roku polevím a na konci zase zamakám. A budu fakt dobrá.
Bolí mě noha. Sedím si na ní a jsem líná dát ji pryč. Vedle mě kytara a z počítače hrající Paramore. Co chtít víc. Pivko, jaro, bandu a dobrý známky. Lepší než jsou, protože tyhle jsou průměrné až lehce podprůměrné. Nevim co melu. Mám hlavu plnou sraček a sráče. A ne a ne přestat si s tím lámat lopatky. 
Těšim se na novou barvu. Peroxidujeme jaxviň. Bez vás.

Nech nebe chcát ti do karet, nikdy nevíš jakej zmrd přijde a lízne si.

Ta debilní černá tečka na zdi

17. january 2011 at 20:27 | Suši |  Invaze mandarinek
California
Tyvole nenávidím školu.

Je pondělí. Jako každej tejden.
Mrdám školu. A nenávidím biolu, zemák a matiku. Jedna školová nestačí, chci hned dvě. A s toustem v ruce! Cituji: V milovaný píče, co se učení týče. Mám dost. Nestíhám se mezi školou a učením ani pořádně nadechnout tyvole a ještě zítra píšu dvě pololetky? Jediná útěcha je, že jdeme s bandou ven. Taková ta naše obvyklá jarní pohodička. Až na to, že neni jaro, ale furt ta blbá zima. Naštěstí by mělo aspoň malinko svítit slunko. Zevlení, pivko, slunko a The subways. Ježiš jestli to vyjde, tak ani nevíte jak budu šťastná. Protože na to se těšim už od léta. Jakmile skončili prázdniny a přišel nástup do ústavu, všichni měli v prdeli kolíky s tim, že se musej učit, že je to na přijímačky. A vysrali se na to všichni až teď. A neřikám že já ne, ale já když se snažim, tak je to snad ještě horší než kdybych se na to vykašlala. 
Pěkně mě sere pan Fejsbuk. Dvacet lidí něco okomentovalo a on mi ukazuje že prostě nikdo nic neokomentoval. Aspoň ten chat dneska neblbnul, ale stejně. Mrdám to. A zjistila jsem, že chci bejt navždycky čtrnáctiletá. Nechci bejt starší, ačkoli to má víc možností. Jenže to už to nebudu já! Já a moje skvrnovitý legíny, moje sukně s mašlou, moje černý conversky, červený vlasy a moje děsně hárdkór taška. Všici budem mít o rok víc. A nebude mi stačit moje zelená mikina, abych si připada stejná. Ještě že mám ještě 10 měsíců, než si to všechno rozmyslím.
Opouštím svět, asi jsem se zbláznila. Do svýho života. Yep yep yep. Vždyť víte.

Pojedeme do Californie? Jo, jo kámo.. ♥ 

Kalifornia

16. january 2011 at 20:17 | Suši |  Očima objektivu
Na to, jak vás mám ráda, a jak mám ráda svoje focení, jsem sem dlouho nic nepřidala. Takže teď chvilku budu narcis a dám sem dvě fotky, na kterých jsem já, já, já, já, já, moje brejle a Syos hairspray. Nepoužívám Syos hairspray, ale nutně ho potřebuju mít na stole v pokoji, abych byla fakt machr.

Mrdám tě. 
Můj domov.


Kdo dál?

15. january 2011 at 16:44 | Suši |  Invaze mandarinek
fcku
Přípravy na léto a měšťáci na vesnici, to budem my jo, protože stíháme všechno a přitom nic, ačkoli jsme v kleci, nikdo nám nezabrání dělat to, co děláme furt. Stíháš, kámo? Jo, jo, všecko v cajku ♥

Tyvole je sobota. Zas.

Jsem fakt skvělá. A na fotce v záhlaví jsem já, Těžší než nebe a brejle z osmdesátejch let po mojí mámě. A venku furt hnusně a slunce jenom na pár minut, jenom pro nás, velký stár z filmů o umírajících feťákách. Kámo, dáváme si to jak sviň. Joa jemně zavzpomínám na chození naboso v kamínkách a zmrzlinu tekoucí po prstech. Nemám ráda kornouty, protečou. Vždycky. Zmrzlinu jim pomalu. Ale ne pomalu jak Natálka, víteco. A Gondík na benzínce, focení s bleskem a jeho dobrej xicht. Mělo to jít do bulváru, víc než my na záchodech a Hruška s vyhrnutym tričkem. Pavel to totiž zabil. Ale ne víc než Dan vždycky. Jako s tim brčkem a babičkou. "Tyvole to budeme pít všichni jednim brčkem?" - "neais, mojí babičkou." A pak dny ve městě, jenom občas odjet do přírody a flákat se s pivem v ruce okolo vody. Jo, těšim se víc jak minule, vim jak to bude skvělý. Mrdat na školu a jenom kalit, kalit a kalit. Miluju prázdniny, jaro, léto a lidi mýho rázu. Miluju když skáču do vody a pes za mnou a pak se topíme jak magoři. A když se usušim a on vyleze z řeky a pocáká mě. Jo, řvi si, ale miluješ ho, je to tvůj kámoš, sice blbej, ale kámoš. Smrdí. Ale to snad každej pes. A jestli ne, tak je aspoň oridžinl. Ne jak ty tlustý chrochtající zmrdi. A pak zpátky doma, cejtit tu vůni léta, jít si znova zakalit na Kříž, domu za světla a přesto na sráče, jenom potkat někoho a hned se mu smát ne. Ježiš. Co by mi řekla máma. No tak to je mi docela u prdele. Joa The subways, hudba mejch prázdnin. Nejlepší čas, nejlepší momentky a jak jsme na mole s Danem zpívali jak blbci. No kdo nás nemilovat? Všichni. A songy u ohně, pivko, a jak na nás přišla Hanusová a všichni se jí totálně vytlemili. Rum ve vodě, a jak Dan seděl na prkně a pádloval, teklo mu to na prdel a všichni se mu tlemili. A pak na druhý straně slítnul z kopca, že prej je to prdel. A pak jsme šli pryč, protože ten kopec smrděl. Kapři, cizí chaty a občas nějakej ten čas na noční chození po lese. A když narazíš do stromu, už řveš jenom "kterej pyčus to sem dal?!" a nic jinýho tě nezajímá. Kadiboudy nebyli daleko, ale nikdo neměl světlo. No zkustě si chodit bez světla v noci po lese. 

Jsem měšťák co se těší na vesnici. 

These fake smiles

12. january 2011 at 21:20 | Suši |  Invaze mandarinek
these fake smiles
...nikdy nepřejdou na druhý břeh.

Je středa. 
Na stole mi leží talíř se zbytkem tiramisu a moje hlava puká. Jsem zmatená, oklamaná a přechytračená. Někdo vyhrál a já to nebyla. A ani ty ne, ani On ne. Kdo vyhrál? My plánujeme, Bůh se směje, aneb Drop dead gorgeous a dny plný učení se. Já, můj diář a Annoying orange jako moje dvojče. Jenom já mám svítivě oranžový nehty a pokud je máte někdo tady, opovažte se mi to říct, nebo vás zmlátím. 
Očividně.
Mé ucho je roztáhlé na tři a půl milimetru, takže mi pěkně zatleskejte, protože pokud existuje ještě menší věc než milimetr a to další, tak i to počítám. V peněžence mám 140 korun na květiny pro Evičku a v hlavě ubohou melodie s ještě víc ubohým textem. Jednoduchý a přesto si to zamilujete hned napoprvý. Jako nohy Dity a Dopši úsměv nebo taky Kurtovi oči. Nic jinýho není potřeba? Jasně že je. Jo, chybíš mi, a je ti doufám jasný, že slovo "očividně" jsem neřekla naschvál abys ho pořád opakoval, protože je ošklivé a moje klávesnica neumí udělat srdíčko pěkný plný. 
Mé laboratorní práce, které nemají s laboratorní prací nic společného, jsou stále nevyplněné. Neumím dějepis, chemii ani němčinu. Skoro už ani zeměpis si nepamatuju a to neni dobře. Těším se na víkend.

A tak si stejně myslíš, že je to pryč? Přemýšlím a nejde mi to do hlavy. Asi je to pořád v nás. Dva světy spojený písmenkama 

These fake smiles.

Consider this as a gift, as you taste him on your lips, and he's making you scream with his hands on your hips. I hope he's leaving you empty, baby this is just a fix for such a simple little whore.

8. january 2011 at 10:58 | Suši |  Invaze mandarinek
Gift
Je sobota.

Uběhlý týden byl divný. Ospalá nálada se mě nepustila doteď a to mám ještě odpoledne někam chodit. Ve všem ztrácím smysl, nic mě nebaví. Začala jsem se učit, což je podle mě neskutečně zvláštní, jelikož poprvé za tento školní rok mám doma učebnice a opravdu se z nich učím, ne že je jen otevřu, prolítnu a nazdar. Začínám si silně uvědomovat, co tyhle známky znamenaj. A hlavně to, že pokud moje známky na pololetí budou přijatelné, budu si moci na 88% píchnout držku, což je pro mě v nynější situaci velice důležité. 

Kocour sedí na posteli a tupě kouká do stropu. Nechápu logiku přemýšlení a přesto jsem plná psychologickejch keců. Lidem se dějou zlý věci a choděj za mnou, protože si myslej, že jim pomůžu. Protože věřej, že když jsem se ze svejch problémů dostala, dostanu je i z jejich. Ale lidem chybí víra a trpělivost. Chybí jim vlastně důvod proč se snažit, proč změnit myšlenkový pochody. A tak si jenom stěžujou a choděj za mnou. Choděj za mnou, mluvěj a divěj se, co jim říkám. A pak nic nepochopěj a pokračujou dál v tom, co dělali doteď. A nepřestávaj bejt udivený z toho, že se jim ty blbý věci dějou dál. Když jim řeknu, ať myslej, nemyslej. Jenom čekaj, až to vymyslim za ně. Když chci odpovědi, dostanu půlku odpovědí a dalších dvacet otázek. Nic se neděje náhodou a to jim nejde do hlavy. Jinak dělaj, že to vlastně nic není a přitom? Přitom je to žere. Přijde jim, že nemaj žádný problémy, aby se jim děli zlý věci. A přesto v hloubi sami sebe po nocích hledají skutky, co udělali. Co by mohlo souviset. A pak jen řeknou, že nevědí. Schovávaj svoje chyby a čekaj, že když je budou mít jenom v sobě, nic se nestane. Že to nikomu neuškodí. A přitom to všechny kolem zabíjí. Tiše. Jako vir co se šíří vzduchem. Čím se asi šíří tohle?

Chtěj se dostat ven živý a přitom v kapse nosej závěť. Když nevěřej, že přižijou, nejsou hodni dostat se na světlo. Maj umřít. 



If you were here, waiting for me, there's a little problem. I was there too and saw you kissing her lips.

3. january 2011 at 17:36 | Suši |  Invaze mandarinek
  

There's no one in the world like Emily..

Je pondělí. 
Padá na mě zima, klepu se, a přitom v tílku sedím na posteli. Nejdu zavřít okno, nejdu pro mikinu. Jen sedím a přemýšlím, co by bylo, kdyby se věci nezměnili. Přemýšlím nad tím, cos řekl. Přemýšlím. A nic mi nedovolí přestat. Nic se nevrací a nic nepřichází. A i když je všechno skvělý, pořád mi něco chybí. Nevím, možná jsi to ty. Možná minulost. Nechci ji vrátit, ale už mě nic tolik nenaplňuje, přijdu si jako jedna z těch mnoha a přesto vím, že to tak není a nebude. Přišel sis tak taky? Asi jsi nečekal moc dlouho, než sis oblíbil nový život. Já už vůbec ne. A pak stejně přijdeme na to, na co jsme přišli. A nic nebude jinýí, Norsko nebude. Ne takový, jaký mělo bejt. A nic nezměníme. Chceme to změnit? Vrátit se na dno? Něco jsi řekl a mě to překvapilo. Víc než si umíš představit. A teď, když se na to zpětně dívám, tečou mi slzy a říkám si, že je mi nás líto. Že jsme možná nedošli na cestu, kam patříme. A možná taky jo. Jen to pořád nevím tak jistě. Jediný co vím je, že se nevrátím. Bez tebe ne. A asi nevím co chci. Jen chci, aby ses měl tak, jak zasloužíš. A tak by ses měl mít tak, co uznáš za nejkrásnější a nejlepší. Pro tebe. Ne pro ostatní. Protože nežijeme pro ostatní, ale pro sebe. A já žiju pro tebe, i když možná ne tak, jako to bylo. Miluju tvoje srdce.

A tak prsteny z vlasů
ztracených v touze
zvedly se z hlasů
ječících dlouze.
Hledajíc světla
na noční obloze
láska že vzkvetla 
smrt čeká v záloze
a než oči otevřeš
vezme ti dech
srdce že ti sevře
v mramorových zdech.
Nevěř jim.




I'd hate to be your lover, 'cause you don't know what love is.

2. january 2011 at 15:21 | Suši |  Invaze mandarinek
what u wanna say
Je neděle.
Nový rok začal. Už je to dokonce několik desítek hodin. A k silvestru vám řeknu jen to, že jsem si ho nakonec neskutečně užila a ve dvě ráno se dostala do cizího bytu, kde jsem spala do nevímkdy dopoledne. 
Zítra se jde do školy, nastává pokračování v režimu, trápení, hádky a tak dále. Co mě naštěstí těší je, že ve středu zde budu mít svou modelku, takže si oddechnu a konečně budu moci z hlavy vypustit ty nápady na fotky.

Co se vlastně zrovna v tenhle moment děje? Jo, fajn, poslouchám Yashin, ležím v posteli, píšu. A dál? Základní životní funkce nechám na vás. Já a moje už brzo fialový vlasy, moje chodící ego a neskutečná lenost pohnout se a dojít se psem. Je mi zvláštně, očividně ze mě odešly všechny ty srašky ze silvestra a zase je mi stejně jako obvykle. Projíždím lidem fotky na fb, hledám si potencionální milenky a milence a připadám si jako naprostej blázen. V uchu mám znova roztahovák, tentokrát jenom v pravým [a to ne z důvodu, že mi minule levá dirka zarostla a pořád ji nemám píchlou], a vypadá to velmi slibně. Za tři dny jsem naprosto v pohodě na třech milimetrech. Sice netušim, jak se mi to povedlo, ale ani se s tim nic neděje. Drahouš je asi zvyklej. Mimochodem, před prázdninama kašlu na matku a nechám si píchnout septum nebo skane bity. Uvidíme. A třeba pak ani nebude proti, protože jsem hodné a šikovné dítě, co skoro propadá, ale stejně je děsně inteligentní. Však víme.

Snažím se utíkat časem dál, míjet důležitý dny, důležitý hodiny, minuty, vteřiny. Mám z nich strach, že je pokazím. A taky jsou věci, kterýma nechci projít. Kterých se nehodlám účastnit. A tyhle věci mě nutěj dělat špatný názory na lidi. A některý zas dobrý názory na špatný lidi - a pak jsem zklamaná. A není mi dobře. A chodím na blbý místa. A tam dělám blbý věci. A pak se probouzím v něčím bytě a potřebuju se napít a není čeho. Všude smrdí chlast. Ne, tak zlý to nikdy není. Jen fantasie. Pak občas taky nechodím nikam, sedím doma a kašlu, smrkám a nadávám. Jako dneska. Nikam s nima nejdu, nechci. Ani teď, ani v úterý, ani nevím kdy dál. Nechce se mi. Chci jenom bejt s někym, u koho se cítím v bezpečí. A takovýho člověka nemám. Jsem obklopena fajn lidma. Pár z těch lidí mě i občas poslouchá. Pár z nich nelže. Ale jenom jeden poslouchá vždycky, nelže nikdy a pokaždý je se mnou. Ale není mi bezpečím, není mi láskou, není mi tou věcí, po které toužím. Ať nemluví, ať mlčí. Jen ať se podívá, co se děje. A co pak asi člověka napadne? Holka, přestaň se rejpat ve vztazích, prostě jsi sama. V tomhle jsi sama. A sama i bez lidí. Sama bez někoho, pro koho bys mohla bejt život. Ten tady neni, nehodlá přijít, je někde daleko. A třeba ani nikdo takovej neexistuje, jen sním o takovým člověku. If you want a song written about you, all you had to do was ask. A barevný náramky na mým zápěstí, talismany. Talismany na krku. Každá věc pro mě něco znamená, ale chybí tam něco od někoho, na koho čekám. Asi od toho, kterej neexistuje. A kdyby existoval, přece by nemusel chodit daleko. Kdo všechno to ale myslí tak, jako já? Projde třeba spoustou vzpomínek, a pak to vzdá a přestane se drát dál. A pak třeba ani nepřijde. A já se prát nebudu, já hodlám sedět. A to je asi problém. Náruč si má najít mě. 

Černá křídla 
přišitá na záda
krev co ti nabídla
přestože nerada.
Čekala úsměvy
přišel jen křik
zažila záchvěvy
nic nebyl trik.
Nevěřils, zemřela
sama a v bolesti
na tebe čekala
v šatech pro nevěsty.


Když člověk neví, píše. Píšu a nevím. Nevím. Píšu. A nazvu to Jak lživá je láska, neb důvěra.